Jistě jste zaznamenali, že se v poslední době přiostřuje diskuse na téma: „globální oteplování“.
Tento klimatologický jev je přirozenou součástí bohaté historie naší planety, kdy ještě nevěděla, že se stane hostitelkou lidského druhu. Jinými slovy střídání tohoto období s tzv. dobami ledovými (silně teplotně podprůměrných období) jsou na naší planetě naprosto normální. Akorát člověk je zde natolik krátce, že neměl možnost si zvyknout. Z pohledu vývoje a historie planety se tu vyskytujeme opravdu jen zlomek času, ale co se týká pohledu našeho vlivu na planetu, jeví se i tento velmi krátký časový úsek jako velmi významný.
Dokud jsme neobjevili fosilní zdroje a nezačali vyvíjet složitější technologie, planeta si s námi celkem nedělala hlavu a i ty negativní dopady našeho působení, dokázala vyrovnávat. S průmyslovou revolucí však přišla zásadní změna a schopnost planety vyvažovat a vyrovnávat naše destruktivní zásahy do jejího fungování, začala silně zaostávat za rychlostí našeho vývoje. Objev fosilních paliv posunul lidstvo do nové éry – éry blahobytu, ale též éry největšího znečišťování přírody a využívání zdrojů. S možností získání obrovského množství energie jsme se tzv. utrhli ze řetězu a nabyli dojmu, že neexistují hranice našich možností. Opak je ale pravdou a hranice našich možností končí tam, kde se vyrovnává regenerační schopnost planety s destruktivním působením člověka.
Tu jsme ovšem již dávno překročili, a proto jsem nyní svědky důsledků z toho plynoucích.
Pokud bychom se dokázali již na začátku využívání nerostného bohatství naší země uskrovnit a zacházet s ním rozumně, dnes bychom nestáli před tak zásadními otázkami a nemuseli přistupovat k tak zásadním a nepříjemným opatřením, která omezují a budou omezovat zásadně náš pohodlný životní styl. Ten chytrý mozek, který má na svém kontě mnoho zásadních vynálezů posledních dvou set let, již nedokázal predikovat, jaké dopady bude jejich bezuzdné využívání mít. A tak jsme ve fázi, kdy za těchto pár set let našeho blahobytu budou platit budoucí generace. Nemá příliš smysl hledat viníka, protože jsme jím my všichni. Málokdo by se přeci dobrovolně vzdal elektřiny, tepla, pohonných hmot a benefitů, které nám to přináší. Nicméně o co lhostejnější jsme byli, o to uvědomělejší bychom měli být nyní. Bude to velmi náročné, lidé budou muset přijmout zodpovědnost za budoucnost a zásadním způsobem se omezit a změnit konzumní styl života.
Nemyslím si, že je fér tvrzení o nečinnosti evropských zemí, a že politici v čelech vlád nic nedělali. Evropa je v tomto ohledu poměrně progresivní. Díky lídrům evropské ekonomiky (Francie, Německo) se dosáhlo shody na tom, že je potřeba využívání fosilních zdrojů omezit a již několik desetiletí se na tom pracuje. A je logické, že vzhledem k délce vývoje průmyslu a soustav závislých na energii z těchto zdrojů, není možné se transformovat během pár let. Což neznamená, že mnoho věcí se dalo udělat rychleji, lépe, levněji a efektivněji, ale to by znamenalo prosazovat něco, co bylo proti vůli lidí (přesněji většiny), kteří se chtěli mít lépe a žít pohodlněji – a to nelze asi nikomu zazlívat, zvláště když je před riziky nikdo nevaroval. Stojíme nyní před zásadními změnami, které musejí vycházet především od nás samotných. Restrikce jsou však úpně jinak chápány ve vyspělé Evropě a jinak těmi, kdo na svou šanci čekali dlouho a k ekonomickému boomu u nich došlo později.
Problémem se dnes stávají tzv. země třetího světa – hlavně však Indie a Čína. Zde momentálně probíhá průmyslová revoluce, která nebere žádné ohledy na životní prostředí a jediným zájmem je dohnat nebo dokonce předehnat Evropu a USA. Tyto rozvíjející se ekonomiky na úkor všech a všeho, jsou momentálně největší ekologickou hrozbou a současně producenty obrovského množství emisí.
Měli bychom se zamyslet, zda opravdu potřebujeme spotřebovávat v takovém množství a rozsahu jako doposud?. Protože vše co spotřebováváme, se musí někde vyrobit a k tomu je zapotřebí mnoho energie, která se musí někde vzít. Proto je správné omezovat spalování uhlí v energetických zařízeních a nahradit ho jinými zdroji, ale musíme též přistoupit zodpovědně ke své spotřebě. Něco se omezit nedá (teplo doma prostě potřebuje každý), ale u mnoha jiných potřeb to možné je. Ta snaha musí být společná. Za naši planetu jsme totiž zodpovědní každý stejným dílem a svým přístupem k životu.